GLITTERY, BUT SHARP

Všední realita, každodenní stereotyp. Nechuť vstát, unavená snídaně, rozpatlaná řasenka, rtěnka na zubech, vyhýbání se zvědavým pohledům a kdo nejdéle vydrží bobříka mlčení, vyhrává. Alespoň u mě. Přesto ale stejně téměř každé ráno vstanu, pokud mě do 5. budíku nenapadne důvod absence, který bych mohla napsat do zmuchlaného omluvňáku. A pokud mi teda bakaláři nesvítí rudě. Což poslední dobou svítí furt.

Děsně mě rozčiluje štěrk, který po zimě zůstal na chodníku a teď zůstává akorát v mých nových Vagabond botách. Taky mě rozčiluje poslouchání věcí, který mě nezajímají, potkávání lidí, který jsou nepříjemný a ježdění za auty s řidiči, kteří řidičák dostali omylem.

Nejvíc mě ale rozčiluje koukání se na stejné obličeje lidí každý den. Nemám na mysli ty živé, ale ty vyfocené. Je to jako soutěž "kdo má víc stejných fotek svého superkaždejdenjínýho obličeje, vyhrává". Ráno s úsměvem, večer našpulený, zítra bez úsměvu a třeba z druhý strany. Možná jsem jen přehnaně kritická nebo upřímná. Neumim říct. Ale vim, že moje myšlenky jsou jako rozlámaný cédéčka. Při určitém úhlu se třpytí, ale když se špatně uchopí, je lepší mít po ruce náplast.

A jaký jsou ty vaše?

K.