Jak jsem neviděla

Když potkám nějakého člověka s handicapem, první a naprosto automaticky vyvolaný pocit, je lítost. Hned za ním následuje potřeba změny mého duševního rozpoložení, usmát se na tuto osobu se mi zdá povinností a pomoci ji nastoupit do tramvaje či přejít přechod zas něčím, co si zaslouží. Někteří z nich však o tuto pomoc ani kolikrát nestojí, u pár jedinců za to možná může jejich duševní vyrovnanost a schopnost si poradit bez pomocné ruky, u většiny z nich je však (dle mého názoru) příčinou odmítnutí pomoci jejich špatný psychický stav. Zajímalo mě, jaké to je, nemít alespoň jeden ze základních lidských smyslů, chtěla jsem pochopit každodenní problémy handicapovaných lidí a přiblížit si jejich myšlenky. A tak jsem si na pár hodin zavázala šátkem oči.

Večer před mým „černým“ dnem jsem si nastavila budíka na 9:30 a rovnou si oči zakryla. Ráno mě místo slunečních paprsků budí můj přednastavený budík. Mezitím, co hledám telefon na nočním stolku, stihnu převrhnout sklenici na vodu. Naštěstí bez vody. Vypínání budíku mi trvá hrozně dlouho, na hladké dotykové obrazovce se tlačítko „Zastavit budík“ hledá docela těžko. Když se vyhrabu z postele, začnu pomalu našlapovat ke skříni s oblečením. Na svou slepou cestu si musím vzít své jediné nízké tenisky ve svítivě bílo-oranžové barvě, což znamená bílé ponožky. Ačkoli se je po hmatu snažím rozeznat, po chvíli to vzdávám a s rezignací si nějaké oblékám, přesvědčená o tom, že mám zrovna ty fuchsiově růžové. Se zbytkem spodního prádla tolik trápení nebylo, pod tmavým tričkem a černými džíny můžu mít přece cokoli. Problém pak byl překvapivě to tmavé tričko a černé džíny.

Po tom, co jsem dozápasila s hledáním toho správného oblečení, můj pokoj zcela určitě vypadal jak po výbuchu. Já jsem ale naštěstí nic neviděla, takže jsem bez sebemenšího studu vyrazila opatrně do koupelny. V posledních dvou letech si táta hrozně oblíbil kartáčky Curaprox. Přišlo mu skvělý, v kolika všech možných barvách je vyrábějí, což byl jeden ze základních požadavků pro naši pětičlennou domácnost. Můj kartáček byl krásný, měl tyrkysovou barvu a oranžové štětinky, takže jsem s ním zcela souhlasila – až do dnešního rána. Mou výhodou ale bylo, že sem vstávala pozdě, mokré kartáčky jsem tedy dala stranou a našla ten svůj.

Ranní hygiena dopadla celkem obstojně, do umyvadla jsem se trefila a našla jsem i záchod. Na řadu přišel make-up. Podívala jsem se do zrcadla a viděla černo. Má nevidomost mi posloužila jako ta nejlepší podkladová báze, nebylo ani třeba dodávat tvářenku (a pravděpodobně bych se stejně netrefila). Spokojená jsem se vydala po schodech dolů na snídani.

Protože mám ráno chuť na sladké a jsem odpůrcem kaších ovesných, vařím si každé ráno pohankovou. Je mi ale úplně jasné, že dneska z toho žádný velký vaření nebude, a tak se spokojím s jogurtem a banánem. Mezitím, co hledám misku, lžičku, jogurt a banán, tak čtyřikrát zakopnu o židli, což mě začne trochu vytáčet. Jakmile mám ale svou snídani před sebou, začínám být zase klidná. Teda až do chvíle, kdy zjistím, že jsem si místo jogurtu dala do misky zakysanou smetanu. Jedno je jisté, dneska fotka na instagram nepůjde.

Najednou uslyším kroky. Následuje chvíle ticha, kdy se má mamka snaží pravděpodobně pochopit, o co mi jde. Ačkoli ji nevidím, cítím její zkoumavý pohled, po němž následuje otázka: „Takže teď ses rozhodla zrealizovat svoje pubertální prohlášení, že už nás nikdy nechceš vidět?“ Vtipný, mami. Vysvětlím jí svůj cíl a dodám, že nádobí bude muset po mě uklidit ona, protože do myčky poslepu netrefím, navíc pospíchám do Prahy. Beru batoh, svítivě bílo-oranžové boty, trekovou hůl, která nahradí tu slepeckou, klíčky od auta a… najednou se zastavím. Volám na mámu, že mám malý problém a předávám jí ty klíčky od auta. Představa, že jdu ty tři kilometry na vlak pěšky, mě děsí, i když nemám šátek přes oči. Takže mě tam bude muset odvézt.

Po vystoupení z auta mě přepadne pocit bezmoci. Přestože mirošovické nádraží velmi dobře znám, najednou nevím, kterým směrem se mám dostat na perón. „Potřebujete pomoci?“ zeptá se mě nějaká žena. S vděčností přitakávám a děkuju jí. Pomůže mi i nastoupit do vlaku, takže prvotní nejistotu střídá pocit úlevy.

Kdybych nevěděla, že mě mamka odvezla na vlak v 11:12, neměla bych ponětí, kolik je hodin. Byla jsem domluvená s kamarádkou, že se během poledne sejdeme na I. P. Pavlova, ale pocit, že se sama, slepá snažím dostat z Hlavního nádraží do metra a z metra, mě děsila, takže jsem ji přemluvila, ať přistoupí a raději mi pomůže. Bohužel jsem ji nemohla zavolat bez toho, aniž bych obvolala všechny mé kontakty včetně záchranky, takže jsem musela nechat hledání mé slepé osoby ve vlaku na ní. Během čekání na kamarádku přišel průvodčí, který mě požádal o jízdenku. Otevřela jsem batoh a nahmatala jsem peněženku. Podávám mu svou Opencard a čekám na typické pípnutí, dříve ale, než k tomu stihne dojít, mi průvodčí sdělí, že kreditky nebere. S omluvou hledám další kartičku, nemohu ale rozeznat, která z nich je ta správná, a tak mu podávám celou peněženku, že si ji musí najít sám. Po chvíli mi peněženku vrací a já jen doufám, že mi tam nějaké peníze zůstaly.

Cesta vůbec neubíhá. Když jezdím vlakem, většinou si čtu anebo sleduju ubíhající krajinu za okny, teď ale nemohu ani jedno. Naštěstí brzy přistoupila kamarádka a s povídáním jsme byly za chvilku na Hlavním nádraží. Za její pomoci jsem opatrně vystoupila z vlaku a okamžitě začala používat mou pomocnou hůl. Po tom, co jsem svou kamarádku párkrát omylem trefila, jsem se rozhodla zúžit pole působnosti mé hole a vložit veškerou důvěru v kamarádčino rámě.

„Pozor, za chvilku budou schody,“ oznámila mi, jako by se nechumelilo, já jsem však v tu ránu zkameněla. Opatrně jsem začala šoupat pravou nohu dopředu, abych včas natrefila na hranu schodu a začala jsem litovat, že jsem si nevzala chrániče a helmu. První schod byl za mnou a dalších milion přede mnou. Chtěla jsem je spočítat, ale musela jsem se tak usilovně soustředit na složitost terénu, že jsem u sedmého schodu zapomněla, kolikátý je ten další.

Po zdolání schodů nás čekala nekonečná cesta od 7. nástupiště až k metru. Povrch byl rovný, takže by se mi šlo poměrně dobře, kdyby kolem mě neproudily davy lidí. Přestože jsem byla vedena, musela jsem našlapovat s nesnesitelnou úzkostí a strachem, že do někoho narazím. Krok za krokem se to ale zlepšovalo. Začala jsem se více soustředit na zvuky kolem sebe a podle průvanu kolem nás jsem pochopila, že se mi (nám) lidé vyhýbají sami.

Mezi další překážky patřily jezdící schody. Nástup složitý nebyl, jízda po eskalátorech byla rozhodně příjemnější, než scházení klasických schodů poslepu, ale výstup byl vyloženě kaskadérský kousek. Další schody jsem už zvládla s větším přehledem. Cesta metrem probíhala poměrně obvykle. Trošku mě zmátlo otevření dveří na opačné na straně, ale již s větší jistotou a pomocí jsem vystoupila a následovně nastoupila na další kouzelné schody.

Na I. P. Pavlova jsme nasedly do tramvaje směr Strahov. „Dneska je fakt hezky tyjo, to sluníčko krásně vykresluje všechny možné stíny Prahy,“ konstatovala kamarádka. Ostentativně se „podívám“ z okna a s úsměvem přikývnu.

Neměla jsem ponětí, do jaké tramvaje jsme nastoupily a kdy budeme vystupovat, na Strahově jsem totiž nikdy předtím nebyla. To ale bylo součástí mého plánu, chtěla jsem objevit poslepu místo, které neznám, pak se na něj skutečně podívat a srovnat ho s mými představami. Naším cílem bylo Strahovské nádvoří a posléze i návštěva knihovny.

Za kamarádky povelu vystupujeme z tramvaje a vydáváme se směrem ke knihovně. Po chvíli chůze se mě zeptá, jestli poznávám, že jdeme do kopce. Přiznávám, že ačkoli jsem nad tím tolik nepřemýšlela, rozhodně to pociťuji, včetně té změny terénu. Dlažební kostky se mění v něco, po čem se mi jde mnohem hůře a nejsem to vůbec schopná identifikovat. Když dojdeme na nádvoří, vyjdeme schody nahoru, pak zase dolů, uděláme kolečko, vrátíme se, načež mi kamarádka oznámí, že vlastně neví, kudy do té Strahovské knihovny. „Bych ti poradila, ale teď taky teda nevim,“ konstatuju.

Knihovnu jsme ale nakonec našly. Jelikož jsme si obě přály vidět barokní, po strop knihami zaplněné prostory, přišel čas na ukončení mé slepé cesty. Poprosila jsem o rozvázání šátku, při jehož sejmutí mě okamžitě oslepilo denní světlo. Po chvíli mrkání si mé oči zvykly na zvětšený příliv fotonů a já jsem konečně mohla spatřit to, kde jsme se motaly, kde jsme se ocitly, po čem jsem to vlastně šlapala a jak krásné je to, že mohu zase přepnout z programu „tma“ na program „svět“.

Ačkoli jsem vděčná za to, že mé oči fungují, nemohu tuto zkušenost a celkové pocity hodnotit negativně. Nevidomost má samozřejmě spoustu svých nevýhod, ať už se to týká obyčejných lidských potřeb v podobě vaření, nakupování a obstarání si důležitých záležitostí nebo omezenosti lidské představivosti v případě, že je člověk nevidomý od narození. To se však může časem překlenout i v určité výhody. Během mé slepé cesty jsem zjistila, že možnost nevidět lidi kolem sebe s sebou nese jednu skvělou vlastnost, a to tu, že člověk najednou přestane přemýšlet nad tím, co si o něm druzí myslí… Takže přestože jsem byla uvězněná v černém světě a odkázána na pomoc druhých, pocítila jsem ve skutečnosti větší svobodu, než kdy jindy.