Po dvou semestrech studia přišel čas na další objevování. Tentokrát jsme se s Elou rozhodly pro Island, který pro nás byl vždycky spíše takovou pohádkou. A ještě před dvěma týdny to vypadalo, že to tak zůstane.
S hledáním práce jsme začínaly poměrně brzo. Během zimního zkouškovýho jsme si hledaly, co vše je třeba zařídit před tím, než zde začnete pracovat. Zjistily jsme, že budeme potřebovat tzv. kennitala - národní identifikační číslo, a i islandský bankovní účet kvůli výplatě. Pak už jsme se začínaly poohlížet po práci.
Nejprve jsme zkoušely naše známý, kteří s Islandem už měli zkušenosti. Ela obepsala pár lidí a dostalo se jí jak optimistických, tak i pesimistických reakcí. Někdo nám tvrdil, že na Islandu se dá práce sehnat, ale pouze přes známýho, který za sebe hledá náhradu, jiný, že práci sehnal, ale zařizoval si ji půl roku dopředu. Narazily jsme ale i na kluka, který na Island vyrazil s kamarády jen tak, s životopisem, stanem a pár tisícema v batohu, a práci sehnali všichni hned druhý den.
Vzhledem k tomu, jak je Island drahej, jsme to ale nechtěly podcenit. Práce v hotelu nebo penzionu byla jasná volba, jelikož v takových případech je většinou zajištěné nebo alespoň levné ubytování. Elišky přítel nám sehnal (nechápu, jak to provedl) seznam emailových adres na různé hotely po celém ostrově. Během března jsme napsaly více než 200 mejlů s přiloženým životopisem, krátkým motivačním dopisem a fotkami. Dohromady se nám dostalo bezmála asi 20 odpovědí (srsly), většina ve stylu „thanks for your email, but we do not have any work available at the moment".
O měsíc později se nám ale ozval hotel Laxnes, který projevil zájem o spolupráci. Naše nadšení vzalo podobu pištění na telefonním drátě Praha-Brno. S hotelem kousek od Reykjavíku jsme si vyměnili asi dva mejly a v dalším už stálo, že nám poskytne pokoj nad barem, snídani a plat za 170 hodin (měsíčně, práce pokojská a snídaňový personál) 200 000 ISK (cca. 44 000 czk) před zdaněním a po strhnutí poplatků za ubytování.
Znělo to skvěle. Po třech týdnech jsme se i domluvili na telefonním pohovoru v přesný čas, nikdo se ale už neozval.
Byl konec května, za měsíc jsme chtěly odlítat, a najednou jsme byly zas na začátku. Byla jsem zklamaná víc než kdy jindy, protože jsem věděla, že i kdybychom zkusily přiletět jen tak, bude nás to stát spoustu peněz. Noc v Reykjavíku se v těch nejlevnějších hostelech pohybovala okolo 1000 - 1500,- Kč, a ačkoli se s Wizzairem na Island dá dostat za méně jak dva tisíce, v letní sezóně a po odbaveném kufru (plného jídla pochopitelně) se ceny letenek šplhají na nesmyslné částky.
Zkouškový mě ale naučilo jednu užitečnou věc. I když vím, že jsem do učení nedala 100% (vlastně jsem si prakticky jistá, že nevim nic) vždycky se vyplatí to alespoň zkusit. A tak jsme ty jednosměrné letenky koupily.
V zájmu našeho šetření jsme se jaly obepisovat entity na Couchsurfingu. Problém nastal tehdy, když jsem zjistila, že došlo ke změně podmínek, takže pokud nemám „verified" účet (což jde skrze platbu), můžu poslat pouze 10 žádostí za týden. Naštěstí jsme měly štěstí. Sympatický Islanďan jménem Jón nám žádost potvrdil, takže zbývalo si sbalit.
To se zdá jako ta nejvíc easy část našeho tripu, ale zkus si zabalit na 2-3 měsíce do zimy, s jídlem a stanem (v zájmu šetření ubytka). Šlo to dost blbě, balila a vybalovala jsem kufr a krosnu celej den před odletem. Společnou snahou v podobě sezení, nadávání a vyhazování konzerv jsme to ale nakonec vše zabalily.
Neděle, 25. června 2017, 6:30, Letiště Václava Havla. Stojíme frontu na odbavení našich přecpanejch zavazadel a modlíme se, aby byla slečna Wizzair vyřizovatelka shovívavá kvůli naší přesahující váze. Byla. Kufry prošly, krosny taky, letíme.
Do Keflavíku doletíme 8:40 místního času, vyzvedneme kufry, vyměníme poslední eura, co nám z našich jiných cestování zbyly a rozhodujem se, co dál. V zájmu šetření jsme si chtěly stopnout nějaký milý auto, co by nás svezlo do Reykjavíku. Asi by to i šlo. Kdybychom neměly milion zavazadel. Koupily jsme si teda autobus za 550,- a jely.
Vystupujeme v Reykjavíku na hlavním autobusovém nádraží a v zájmu dalšího šetření se rozhodujem, že dojdem k Jónovi pěšky. Je to jen 5 km. Což je vpoho. Pokud teda nemáte 24kilový kufry. A nejsou všude rozkopaný chodníky.
Po dvou hodinách cesty, která zahrnovala oběd a šlofíka v parku (a taky teda milion kopců), jsme konečně dorazily k Jónovi. Byteček měl malinkej, ale my jsme byly spokojený, že máme na pár dní střechu nad hlavou. Po tom, co jsme se se uvelebily, nás vzal dokonce na procházku, během níž jsme zvládli probrat Islandské školství, zvyky, přírodu a českého Slováka Babiše.
 |
| Jónův byteček |
Večer jsme si sedly k počítači a vytyčily body na mapě, které jsme chtěly další den obejít s našimi životopisy. Od jedné milé češky žijící na Islandu jsme již dříve získali odkaz na webovou stránku s inzeráty. Většina z nich ale byla v Islandštině. I když google umí hodně věcí, ta islandština mu přece jenom ještě moc nejde. Náš milý hostitel nám ale některé přeložil. Zkusila jsem na jeden napsat a šly jsme spát.
Následující pondělní ráno bylo asi to nejhezčí, které jsem kdy zažila. Na mejlu mě čekala odpověď, že máme přijít na pohovor.
0 komentářů:
Post a Comment