Summer job na Islandu (2.část)

Pokračování naší strastiplné cesty za vysněným dvouměsíčním pracovním pobytem na Islandu. (1. část zde)

Pohovor byl domluven na 14:30 v restauraci centra Reykjavíku. Dopolední čas jsme se rozhodly využít pro obcházení různých hotelů, popřípadě restaurací s našimi slavnými životopisy. Nasnídaly jsme se a vyrazily na pětikilometrovou procházku do centra.

Nejprve jsme se rozhodly zařídit kennitalu (národní identifikační číslo), páč s tím prý je mnohem jednodušší sehnat práci. Cesta byla poněkud zvláštní, Google Maps nás vedly jakousi podivnou periferií města plnou obrovských hranatých budov, které představovaly různé obchody či firmy. Popravdě, takhle jsem si Reykjavík nikdy nepředstavovala.

Po třech kilometrech chůze jsme prošly okolo Hiltonu. Eliška přemýšlela, zda nezanechat náš životopis i tam, mně to přišlo trochu zbytečný. Nechtěla jsem se ale dohadovat hned první den, a tak jsem souhlasila, že to aspoň zkusíme. Udělala jsem asi dva kroky, a „...doprdele". 

„Co je?" ptá se mě.

„Nechala jsem ty životopisy u Jóna," odpovídám.

No. Klasická Karolína. Takže bylo rozhodnuto, Hilton necháme jiným šťaslivcům. Vlastně všechny práce v Reykjavíku, alespoň pro dnešek. O to víc jsem doufala, že ten pohovor vyjde...

Kolem jedenacté jsme dorazily na Registration Iceland (Borgatún 21, 150 Reykjavík). Zorientovaly jsme se poměrně rychle a už jsme stály u pořadníku. To je docela hezká věcička, ale tady byl trochu zbytečný, protože narozdíl od Čech před námi byli asi tři lidi. Když zapípalo naše číslo, začaly jsme vyřizovat. Paní u okýnka byla velmi milá, hezky nám to všechno vysvětlila a poslala nás pryč. Kennitalu nám prý zařídí náš zaměstnavatel, a my jsme se ulehčení práce nebránily.

Zbývaly nám 3 hoďky času, takže jsme se vrhly do víru velkoměsta. Moc velké ale není. V hlavním městě Islandu žije většina zdejších lidí. Celý ostrov má necelých 331 tisíc obyvatel a Reykjavíku připadá téměř polovina.

Prošly jsme si hlavní třídu Laugavegur, jednu z nejstarších obchodních tříd. Více než nákupy nás ale zajímaly ceny. Kilo banánů nevychází o tolik dráž, v Bonusu (jeden z nejlevnějších řetězců) se dá pořídit za 200 isk (cca 44 kč). S ostatním ovocem to ale už tak veselý není. Avokádo 152 kč, kelímek borůvek asi 250 kč, vanička jahod okolo 200 kč, kilo jablek za 80 kč a tak dále. Jedna houska stála asi 25 kč, ale například Knäckebrot vycházel cenově srovnatelně s českými obchody. Mléko také nestojí mnoho, ale jogurty a další mléčné výrobky se pohybují od 50 kč výše. 

Ceny alkoholu je skoro zbytečý vypisovat, možná by stačilo konstatovat, že jestli někdy plánujete výletit na Islandu, rozhodně se vyplatí koupit si kufr navíc jenom na alkohol. Já lituju už teď. Alkohol se dá koupit pouze ve specializovaných alkoholových obchodech Vínbúðin, plechovka piva The Viking stojí 400ISK, takže zhruba 90 kč. Nejlevnější víno se dá koupit okolo 300kč.

Dobrý je, že aspoň nemusíte nikomu nic vozit domů, protože Island je přece drahý. Ani pohledy nejsou levná záležitost, jeden vyjde i se známkami asi na 100 kč. 

To jsem ale trochu odbočila. Doprava. K moři. A tam stála Harpa.

random super skvělý žárovky (nečekaně) a Harpa

Po prohlídce města jsme se vydaly k místu určení. Pro jistotu jsme tam byly o pět minut dřív, aby bylo jasno, že tu práci fakt chceme. Došly jsme do hotelu 101 a čekaly v loungi. 14:30 a nikde nikdo. Jsem ale zvyklá sama na sebe, takže jsme vklídku čekaly dál. 14:40 a stále nikde nikdo. To už jsme trochu znervóznily. 14:45 píšu email. 14:50 email nepomohl. 14:55 googlim číslo Sáry, která s námi ten pohovor měla mít, a volám. 14:58 Sára zvedá telefon a nedá se říct, že bych něco slyšela. Pochytila jsem ale slova řeka, manžel, volat. Ok. 15:07 přichází kuchař, pravděpodobně její manžel, a pohovor začíná. 

Stručně a skvělou angličtinou nás seznámil se situací. On a jeho manželka mají dvě restaurace ve městě, hoďku a půl od Reykjavíku mají ale takový malý hotýlek (veiðihús - rybářský dům) u řeky Norðurá, kam jezdí (spíše bohatí) businessmani rybařit. Zeptal se, jestli jsme ochotný pomáhat uklízet, stlát postele, mýt nádobí, pomáhat v kuchyni a zkrátka dělat to, co je třeba. Horlivě přikyvujem. Zeptal se, jestli můžeme zůstat do 12. září, kdy jim končí sezóna. Vehemetně potvrzujem. Sdělil nám, že plat není tak vysoký, pouze 15 000ISK denně (10-12 hodin práce), ale budeme k tomu mít ubytko a jídlo zdarma. Spočítaly jsme si to velmi rychle, je to skoro 3 300 kč na den. Řekly jsme mu, že to zní skvěle. Kdy můžem nastoupit? Třeba zítra. Ok.

Plný úsměvů jsme vyrazily znovu do ulic Reykjavíku, koupily si Dunkin Donut na oslavu a po cestě domů i flašku vína pochopitelně, páč teď si to můžem dovolit. Domů jsme dorazily kolem šesté večer, kde nás překvapil Jón vařící Chili con carne k večeři. A bylo to skvělý.

Další den ráno jsme se rozloučily a s o kilo lehčím kufrem (daly jsme mu Becherovku jako dárek, obviously) jsme vyrazily na autobus. Po hodině a půl cesty busem na západ jsme vystoupily na zastávce in the middle of nowhere. Naštěstí nás ale za chvilku vyzvedla Sára.

30 minut chůze od chaty!

Když jsme dojely k chatě, byly jsme ohromený. Chata stojí na útesu nad řekou, a přesto, že je Island pověstný svými bezlesými pláněmi, je obklopena milionem smrků, keříků a borůvčím. Place to be, fakt. 

tady bydlíme♥

Dostaly jsme malý, ale super útulný pokojík s vlastní koupelnou, a hned jsme se vrhly do uklízení. Práce je docela náročná. Ne, že by byla složitá, ale těch 10-12 hodin, a většinou je to těch 12, se pracuje nepřetržitě. Od 10:00 do 17:00 a pak od 21:30 do 2:00. 12 dní v kuse a pak dva dny volna. Na delší dobu bych si to nedokázala představit, ale na dva a půl měsíce je to fajn. Navíc máme skvělý islandský kámošky, zpívajícího kuchaře, milou šéfovou a pravidelný přísun jídla. Co vís bychom si mohly přát?

chata, kde pracujem a důkaz, že nestrádáme:))

Dneska jsou to přesně dva týdny, co jsme na Islandu. A jsme šťastný. ♥