ROZHOVOR
Jan
Červ (23) se narodil v Benešově, ale většinu svého života strávil
v Říčanech u Prahy, kde žil a zároveň absolvoval základní školu. Po
ukončení ZŠ studoval ekonomické lyceum v Praze a někdy mezi letními
prázdninami a jeho blížící se maturitou jsme se potkali. Již tehdy se netajil
tím, že jeho sexuální orientace je jiná, než by se u jeho pohlaví očekávalo. Na
podzim roku 2013 se rozhodl odstěhovat do australského velkoměsta Sydney, které
je považováno jako jedno z nejvíce „gay friendly“ měst světa. Změna
prostředí mu přinesla mnoho nových zkušeností, jednou z nich je i
stylizování se do tzv. drag queen (což
je mužská osoba, která svým oblečením a chováním napodobuje ženu za účelem pobavení).
______________________________________________________________________
Honza je
momentálně v Austrálii, a abychom měli šanci rozhovor uskutečnit, musel
kvůli mně (a časovému rozdílu) brzy vstát. Rozhovor probíhal prostřednictvím
Skypu.
Sydney, 28.
listopadu 2016, 7:00 | Praha, 21:00
Co hezkého sis posledně koupil na sebe?
„Ježiš, to je
zajímavá otázka. Ty brďo, to jsem nečekal. (přemýšlí) Jo, už vim! Překvapivě to
byly společenský boty a kalhoty, protože jsme měli jít na jeden event, kde byl
vyžadovanej společenskej dresscode a já tímhletím oblečením nějakým způsobem
moc neoplývám. Jediný, co si na sebe poslední dobou kupuju, jsou šaty a podobný
věci, ale vzhledem k tomu, že jsme byli pozvaný na tuhle událost, kde jsem
se stejně tímhle způsobem (stylizování se
do vzhledu opačného pohlaví) nemohl projevovat, tak jsem musel zavítat do
pánského oddělení.“
Jak to myslíš, že ses tímhle
způsobem nemohl projevovat?
„Přestože je Sydney hodně podporující a je tady obrovská komunita drag
queens, existujou tu místa, kam se prostě není vhodné převlíknout a ani by vás
nepustili dovnitř.“
Rozumím, takže předpokládám, že vámi
navštívená akce se týkala záležitostí spojených s byznysem.
„Ne, ne, teď to bude znít vtipně, ale byla to akce, kdy přijela Paris
Hilton a dýdžejovala tu. Fakt, že jsem se nemohl obléci tak, jak bych chtěl,
vlastně ani nebyl kvůli té akci samotné, ale kvůli tomu místu. Party se totiž
konala v kasinu, které není zrovna LGBT friendly.“
Když tě dnes lidé potkají, nepochybují o vaší
homosexualitě. Dříve to tak ale nebylo. Jak dlouho trvalo, než ses svěřil
rodičům a co na to říkali?
„Já jsem se
s nima o tom nikdy bavit nechtěl, protože jsem si vždycky říkal, že na tom
nezáleží, jestli o tom vědí nebo ne, spíš jsem se snažil vybudovat komunitu
přátel kolem sebe, kteří by mě akceptovali, a rodina pro mě byla vždycky na
posledním místě. Hlavně jsem si říkal, že je do toho ani nechci zatahovat do tý
doby, než to nějakým způsobem ovlivní můj život.
Vlastně poprvý,
kdy jsem se o tom začal bavit s mou mamkou, bylo, když jsem měl vážnější
vztah a se svým partnerem jsem se nastěhoval k sobě, což byl ten moment,
kdy jsem si řekl, že ok, teď už je ten čas. Ono to bylo ve vzduchu už delší
dobu, ale nikdy jsme se tom nebavili. A vlastně i potom, co jsem jí to řekl,
jsme to nějakým způsobem ignorovali. Ona to věděla, já jsem to věděl, že ona to
ví, ale nikdy jsme to nerozebírali, protože to bylo stále takovým tabu před
prarodičema a prakticky jediný místo, kde jsme se dohromady scházeli, bylo u
nich doma.“
Reakce tvojí mamky tedy nebyla veskrze negativní
nebo naopak pozitivní?
„Ne. Já jsem
věděl, že z toho radost nemá. Není z toho nadšená do dneška, i když
se už o těch věcech bavíme a já se jí snažím zapojit do svého života, jak moc
můžu a snažím se s ní mluvit i o tom crossdressingu (oblékání oděvu, který v dotyčné společnosti patří
opačnému pohlaví),
aby to nějakým způsobem pochopila a akceptovala to. Tím, že jí o tom budu říkat
víc a víc, tak jí to bude připadat normálnější a čím víc informací bude mít,
tím spíš si na to zvykne.“
Trápil ses tím, co si o tobě okolí myslí?
„Určitě. Kdo
tvrdí, že ho nezajímá, co si o něm lidi myslí, tak lže.“
Třeba je ten člověk jen vyrovnaný.
„Ne, podle mě to
tak nefunguje. Teď sice tvrdím, že mi nezáleží na tom, co si o mě kdo myslí,
ale stejně na konci dne vidím, kolik věcí dělám pro to, abych se zavděčil lidem
kolem mě a abych si vybudoval nějaký obraz, skrze který chci, aby mě lidi
viděli.“
Když jsi byl v Čechách, měl si pocit, že se
na tebe lidé dívají skrze prsty?
„Tenkrát to bylo
spíš o tom, že jsem byl kvůli tomu hodně šikanovanej na základní škole. A to
jsem si vlastně ještě vůbec nebyl jistej, jak to vlastně se mnou je. Jestli mi
pak vadilo, jak se na mě dívá okolí, to spíš ne. Hlavně žiješ ve svý ‚šťastný
bublině‘, kde se obklopuješ lidma, kterým to nevadí, který na tebe nekoukaj
jako na někoho divnýho, takže ti ani nedojde, jak na tebe to normální okolí
kouká.“
Vnímáš to dneska už jinak, změnilo se něco?
„Hrozně záleží
na tom, kde se právě člověk pohybuje. Já jsem byl teď na narozeninový oslavě
spolubydlícího kamaráda, většina lidí tam bylo hodně nábožensky založených,
hlavně Arabové, tam jsem se cítil strašně nepříjemně, protože přesně jak si
předtím řekla, všichni na mě koukali skrze prsty a ukazovali si na nás. Byl to
hrozně zvláštní pocit, cítit se odstrčenej, protože jak jsem řekl, já si stále
žiju ve svý šťastný bublině a vůbec mi nedochází, že je na světě ještě strašně
moc lidí, který nás neakceptujou a kteří si myslí, že jsme zvířata a že jsme
prostě proti přírodě.“
Bylo pro tebe těžší navazovat přátelství
s kluky?
„Vždycky. Já jsem
se třeba strašně nepříjemně cejtil, když jsem měl v práci kolegy kluky.
Ani pořádně nevím ten důvod, proč jsem nebyl s nima schopnej navázat
nějakej kontakt a i když jsem věděl, že oni proti mně nic nemaj, pořád tam byla
taková zvláštní bariéra, kdy já jsem se před nimi styděl a nemohl jsem se
pořádně uvolnit. Myslim, že tohle je už za mnou, ale pořád je tam ta
neviditelná hranice, kdy já mnohem snáž komunikuju s ženskym pohlavim a
cejtim se přitom pohodlněji.“
Přestože jsi gay, přemýšlel si někdy o tom, že
budeš mít rodinu, kdyby existovala nějaká reálná možnost mít či adoptovat dítě?
„Když mi bylo
devatenáct, říkal jsem si, že žádný dítě v životě nechci, že je to vlastně
ztráta času. Pak se to překlenulo. Nevim, jestli to bylo myšlenkou toho, že
vim, že bude v životě pro mě strašně těžký si ho pořídit, ale teď bych si
to dítě strašně moc přál. Nedokážu si představit, že by mi nebyla dána šance
stárnout s vědomím, že tu pro mě někdo bude a že se mi v životě
povedlo něco dobrýho, že jsem někoho vychoval. I když bych měl být single táta,
tak pro to, abych jedno dítě měl, udělám ve svym životě všechno. A nejradši
bych měl tři.“
Ty jsi docela nenáročnej.:) V Sydney bydlíš
už 3. rokem, jak tě napadlo se odstěhovat?
„Byl to nápad
mýho bývalýho partnera, tenkrát když jsme spolu bydleli, tak jsme to už
zvažovali. On pak dostal nabídku lepší práce, takže jsme na to na čas
zapomněli. Ale po tom, co jsme strávili dva týdny v Itálii na dovolený,
jsme přijeli zpět do Prahy a další den už jsem dával výpověď v práci. Měl
jsem takovej pocit, že vlastně chci začít novej život a utýct od všeho.“
Pociťuješ nějak to, že je k tobě Sydney
vlídnější než Praha?
„Pociťuju hlavně
ty gaye, je jich tu hrozně moc. Jsou tu všude, na každym rohu. A to člověku
vlastně trošku brání, když si chce vybudovat vztah. Zní to hloupě, ale je nás
tady tolik, že si lidi neváží toho druhýho, protože vědí, že je hrozně
jednoduchý někoho sbalit nebo mít někoho jen na jednu noc, takže oni prostě
nebudujou vztahy. Je tu obrovská nabídka na trhu.“
Přestěhovat se do Austrálie je docela finančně
náročné. Jak si zvládal svoje začátky?
„Já jsem sem jel
vlastně za svoje dědictví. Měl jsem ty peníze stranou a doufal jsem, že
s těmi penězmi vystačím, ale když jsme sem přijeli, zjistili jsme, že je
všechno o moc dražší, než jsme tušili. Problém byl ale především v tom, že
jsme byli hrozně líný sehnat si práci, takže jsme si první dva tejdny užívali
pláže a vůbec jsme to neřešili. Během měsíce jsme utratili mejch 8 vejplat,
který bych já měl v Praze. Ne že bysme jezdili na výlety nebo jinak
zbytečně utráceli, všechny peníze šly na nájem a na ten každodenní život. Takže
jsem pak jeden měsíc skončil tim způsobem, že jsem jed rejži s máslem, musel
sem chodit pěšky ze školy a když se na ulici rozdávaly plechovky s tuňákem,
tak jsem brečel štěstím. To byly těžký začátky a vlastně o tom spousta lidí ani
neví, že jsem takhle dopadl, protože tím se člověk nechlubí.“
Je tahle zkušenost ojedinělá?
„Ne, stalo se mi
to znova, protože člověk tu nemá žádnou jistotu. Na studenskejch vízech tu
člověk nemá šanci dostat nějakou pořádnou pracovní smlouvu, takže ta nejistota
toho příjmu je tu pořád.“
Práci teď ale máš. Ovlivnilo tě při příjímacím
pohovoru nějak to, že si homosexuál?
„Já si myslim,
že ne, a jestli jo, tak mi to možná jen pomohlo. Tím, že pracuju v retailu
(ZARA), tak tam je vlastně poptávka
po klucích mýho typu vyšší, protože jsme považovaný za to, že máme lepší módní
vkus a jsme mnohem otevřenější, co se týče komunikace se zákazníky.“
Potkaly tě nějaké nepříjemné zkušenosti?
„Od tý doby, co
jsem tady, jediná vlastně vyloženě negativní je, když jsem začal
s crossdressingem. Myslel jsem si, jak je to město na to připravený a jak
je tomu otevřený, ale setkal jsem se několikrát s tim, že jsem nebyl
vpuštěnej do baru, lidi na mě házeli divný pohledy a řvali na mě na ulici. Ale
to bych řekl, že jde s tím crossdressingem ruku v ruce. Nakonec ty
pozitivní komentáře, který po akci dostaneš, tak mají stejně větší sílu než ty
negativní, který občas schytáš. Stojí to za to.“
Rád se občas oblékneš za holku, které říkáš Candy.
Bereš to jako legraci nebo ji vnímáš jako oddělenou část své osobnosti?
„Když jsem
začínal, byla to pro mě zábava. Bylo to jako mít karneval každý pátek.
Převlíknout se, jít do klubu a hrát si na někoho jinýho. Vnímal jsem to tak, že
jsem mohl bejt tím, kým jsem chtěl. Bylo to hrozně uvolňující a nějakým
způsobem jsem se v tý osobnosti našel. Tenkrát jsem to ale dělal tak
strašně často, že jsem měl úplně zmatenou mysl. Nevěděl jsem, jestli je to pro
mě pořád ještě sranda nebo jestli se chci změnit a bejt ženská. A to mě hrozně
děsilo. Pořád jsem otevřenej tý myšlence, že to může přijít, ale doufám, že to
mám za sebou.“
Takže si došel k názoru, že by ses
v ženským těle necítil lépe?
„Ten hlavní
důvod, proč jsem se změnit nechtěl, je strach. Bál jsem se, že bych
v životě nebyl přijatej 100% zpátky tak, jak jsem přijatej teďka. Bejt
homosexuál je jedna věc, ale bejt transsexuál, tedy ženská, tak já bych se
nemohl vrátit domů.“
Vnímáš, že se míra tolerance homosexuálů za
poslední roky nějakým způsobem zvyšuje?
„Myslim si, že
celkově je to na správný cestě, ale co se týče transsexuálů, crossdressingu a
podobných věcí, to je ještě strašně pozadu a je to tim, že o tom lidi nemluvěj.
V Praze se o tom ví málo, problém je předevšim v tom, že to téma je
pro společnost určitym tabu.“
Cítíš tedy, že společnost nějakým způsobem brání
mnoha lidem v tom býti tím, kým by chtěli?
„Určitě.
Transsexuálové mají hrozný problémy najít nějakou normální práci. Ve většině
případů by třeba prošli i pohovorem a všim, ale ve chvíli, kdy se někdo dozví,
že je ten člověk transsexuál, tak dostane okamžitou výpoveď. Pak končej všichni
jako pracovníci sexuálního průmyslu. Jsou nucený dělat věci, který by nemuseli,
protože operace týkající se změny pohlaví jsou hrozně nákladný a tohle je
většinou pak tou jedinou cestou. Což je hrozně smutný, je škoda, že je
společnost nepodporuje.“
Kdyby ses teď vrátil do ČR a oblékl by ses tak,
jako každý pátek v Sydney, dělalo by ti problém jen tak se promenádovat
v lodičkách po ulici?
„Myslim si, že
bych se bál vylízt v podpatkách a v minišatech a jít jen tak po
ulici. Asi bych získal hodně pozornosti, protože v Čechách na to lidi
nejsou zvyklí, ale stejně tak bych mohl dostat přes držku a skončit někde na
zemi.“
Myslíš si, že existuje nějaká cesta ven
z těch společenských (pečlivě střežených) předsudků?
„Rozhodně.
Mluvit o tom a vzdělávat.“
0 komentářů:
Post a Comment