HAVAJ NEHAVAJ

A proč sis vybrala právě Havaj, zeptalo se mě asi milion lidí. Nikdy jsem tu otázku vlastně pořádně nepochopila.

Po létě stráveném na Tenerife a následující rok na Islandu jsem už v listopadu minulého roku přemýšlela, kde strávím to další. Lákala mě Kanada, ale po zjištění, že Working Holiday víza můžu využít kdykoli do 35 let, jsem zkusila dát šanci Work and Travel v USA. Pevninská část mě až na Aljašku nijak neoslovila, když jsem ale objevila, že jedna česká agentura nabízí i Havaj, rozhodla jsem se po třech měsících studeného Islandu pro teplejší krajinu.

Kvůli pracovním J1 vízům pro studenty, díky nimž můžete v USA až tři měsíce pracovat a měsíc cestovat, není prakticky možné jet jen tak na blind, jak jsem byla zvyklá z předešlých let, pokud teda nechcete riskovat práci na černo s estou (turistická víza). (Spoustě Hispáncům to ale za ten risk stojí a je to tu běžná praxe.) Bylo třeba tedy vybrat si agenturu a obětovat pár desítek tisíc korun a nervů navíc.

V prosinci jsem podepisovala hned dvě smlouvy, v lednu další, a to jsem ještě nevěděla, kolik mě jich bude čekat na konci. Nechybělo ani absolvování pohovoru, zařizování dalších nezbytně nutných dokumentů, které za vás ve finále podepíše počítač, a obíhání ambasády kvůli vízům. Po pěti měsíčním procesu mě čekalo už jen zkouškový. Zkrátka pohoda.

Popravdě sem nevěděla, jestli se na tu Havaj fakt těším anebo mě to spíš celý sere. Kolo se ale už dalo do pohybu, takže jsem se sbalila do kufru (což byla hned druhá největší blbost, co jsem mohla udělat, příště krosna jedině) a odjela do Londýna, odkud jsem měla „lowcost“ letenky s West Jetem za 12k přes Vancouver na Maui. Tam jsem se spolužačkou Anetou pobyla dva dny, který mě sice stály jak tejden v Egyptě, ale konečně jsem se začínala těšit. Od Havaje nás dělilo už jen letadlo. Nezbývalo tedy nic jiného, než si ho nechat uletět. No a to se dostáváme k tý první největší blbosti.

První autobus z Londýna směr Gatwick nám kvůli naší zmatenosti ujel, ale ten další měl na letiště dorazit dvě hodinky před odletem, což se zdálo tak akorát. Pokud teda třeba nezůstane v zácpě. Hodinu. Doběhly jsme k odbavení kufrů a bylo nám řečeno, že jsme jej prošvihly o 8 minut. Jestli existuje nějaká pro mě nesnesitelná verze noční můry, obsahuje pavouky a zmeškaný let. Je teda ale fakt, že kvůli pavoukům už nebrečim.

Docela rychle mě ale vrátilo zpátky na nohy ujištění, že nám ten let mohou přebookovat na další den. Zadarmo. Doteď nechápu, jak je to možný, ale díky bohu za milý lidi z West Jetu.

V pondělí večer 18. června jsme po 17 hodinách letu a o den později konečně přistáli na Maui. Když mě ovanul oceánský vzduch proudící letištěm bez oken, všechno napětí mě opustilo. Na chvíli. Kdybych tehdy věděla, co mě tu čeká, dost možná bych se otočila na podpatku a šla se zeptat, jestli mi náhodou nechtějí dát třeba zadarmo i okamžitou letenku zpět.

…

Práci na celé léto jsem měla teda zařízenou už z Česka, jedná se o pozici busser/runner v restauraci Down The Hatch. Dle místních je prý třetí nejnavštěvovanější restaurací na ostrově. Po pár prvních dnech a desítkách naběhaných kilometrů jsem zjistila, že nekecali. Ale aspoň to utíká rychleji.

Restaurace má cca 140 zaměstnanců, kteří pochází z Venezuely, Mexika, Srbska, Bulharska, Brazílie, Paraguaye, Německa, Španělska, USA a dalších zemí. Každý se mě minimálně jednou za den zeptá, jak se mám a když potřebuji s něčím pomoc, nenechají se prosit. Jedno jídlo denně mám zadarmo, všechno ostatní za půlku a sem tam mě zákazníci odmění úsměvem a pár babkama. Zatim mě to baví.

Živobytí je ale už trochu jinde. Pronájem pokoje se na Maui pohybuje okolo 600-1400$ za měsíc. Můj měsíční příjem by to v případě té dražší varianty přesahoval jen o pár stovek, takže to nepřicházelo v úvahu. Alespoň ze začátku. Takže jsem si ubytování zařídila skrze Gabču, která tu pracuje s námi, a prozíravě si založila účet na Workaway. Ohledně spolupráce oslovila hostel Tiki Beach v Lahaině. Dle dostupných informací se mělo jednat o výpomoc max. 20 hodin týdně výměnou za střechu nad hlavou. Realita byla ale trochu jiná.¨

Po zkontaktování manažera nám bylo řečeno, že sice budeme pracovat 20 hodin týdně, ale místo výpomoci budeme pracovat pro majitelku hostelu, která má několik airbnb bytů. V březnu jsem na to s vděkem kývla. Na konci června jsem chtěla jet domů.

Pracovat dohromady 60 hodin týdně není až tak náročný, pokud u toho teda nestojíte celou dobu na nohou. Většinou jsem byla od 9:00 do 23:00 v práci. Dvakrát týdně jsem měla po práci tři hodinky volna, než se setmělo (slunce tu zapadá v 19:00), na které jsem se přes veškerou únavu donutila jít alespoň surfovat (rozuměj topit se s prknem). A tím můj volnej čas končil.

Představa, že jsem do Havaje, která vlastně vůbec není Havaj, investovala tolik peněz a času, mě mučila. Intenzivně jsem hledala pokoje k pronajmutí, ale po dvou týdnech oslovování lidí, jejich neodepisování nebo nesmyslných nároků (např. v tomto bytě se nesmí používat žádné parfémy a parfemované věci), jsem si uvědomila, že mi to bere nejen energii, ale i veškerý volný čas.

Byla jsem docela vyčerpaná a nešťastná. V průběhu třetího týdne jsem cestou do práce ztratila náušnici, kterou jsem dostala k osmnáctinám, v práci jsem vysypala celej kýbl ledu na zem a cestou domů jsem na kole narazila do kaktusu. Když se něco sere, tak ať je to se všim všudy. Klasika.

 „Čemu se tak směješ?“ zeptala jsem se Gabči jedno ráno, když vstala a tvářila se jak měsíček na hnoji. „Ničemu, prostě mám dobrou náladu,“ odpověděla. A mě to v tu chvíli všechno došlo. Celou dobu jsem to prostě dělala špatně.

Od začátku jsem věděla, do čeho jdu, a pro jistotu očekávala to nejhorší. Takže mě prostě všechny dobrý věci akorát míjely. Moje únava dosáhla takovýho bodu, že jsem se už ani nemohla smát. Smutný. A tak jsem se rozhodla, že už se takhle cítit nechci. Bylo na čase si připomenout, že svět a lidi mají nad tebou jen takovou moc, jakou jim ty mít dovolíš.

Po prvním měsíci jsem si vzala z „uklízecí“ práce dva dny volna. Nezeptala jsem se, jestli můžu, prostě jsem to oznámila. Já i moje šéfová jsme věděly, že nemám v tom případě šanci splnit kvótu 20 odpracovaných hodin týdně, ale na mém rozhodnutí to nic nezměnilo.

A tak jsme se s pár dalšíma holkama domluvily, půjčily si auto a vyrazily kempovat na druhou stranu ostrova do Hany. Cestou jsme zpívaly, ládovaly se jídlem z walmartu, skákaly do oceánu a koupaly se ve vodopádech. V Haně jsme zakempovaly na odlehlé pláži, kde jsme byly docela samy, opékaly jsme si marshmallowny, vypily litry vína a diskutovaly o podstatě bytí.

Ráno jsme se probudily do zvuku naléhavých vln oceánu. Druhý den jsme se vydaly na nejkrásnější pláž, pak na trek do bambusového lesa a nakonec jsme ho zakončily pozorováním východu slunce na nejvyšším bodu Maui – sopce Haleakale. Tak hodně a málo stačilo k tomu, abych se cítila znovu živá.

Po návratu se mi shodou náhod, na který nevěřim, podařilo domluvit práci tak, abych měla alespoň jeden den v týdnu volno. Takže se můžu s radostí přiznat k tomu, že jsem dnes, teda kromě surfování (po dvou měsících už opravdovýho), půlku dne prospala. Čas strávený v práci se nijak nemění. Našla jsem ale určitý způsob, jak místo přežívání žít.