shitness spot.: TENERIFE EXPERIENCE: Roadtrip to the north&hiking to the Pico del Teide (part 2)

Kde jsem to skončila?

Jak jsem už psala, jeden den volna je na cestování málo a my nechtěly ztratit ani minutu. V půl jedné ráno jsme do sebe koply kafe a vydaly se na další cestu. Ta se tentokrát ubírala prudce do kopců přes město Arona, La Escalona, vesničku Vilaflor (což je nejvýše položená vesnice na Tenerife) a spoustu dalších vesniček, jelikož jsme stihly tak 4x zabloudit a najet o 37 km víc. Po dvou hodinách jsme se ale konečně dostaly na místo. Zaparkovaly jsme auto a šly jsme hledat cestu.

Po deseti minutách chůze jsme objevily lanovku, (která v půl 3 ráno záhadně nejela), ale cestu žádnou. Vrátily jsme se tedy zpět po silnici a když jsme pochopily, že navigace si myslela, že se chcem vyvézt lanovkou, musely jsme trochu zagooglit (díkybohu za ty internety). Naštěstí jsem narazila na tento článek, kde Pavel perfektně popsal jak se dostat až k cestě na Teide. Nasedly jsme tedy do auta znova a jely ještě asi kilometr, až jsme konečně našly parkoviště. K našemu překvapení tam bylo už asi 5 aut, takže nápad jít na Pico del Teide na východ slunce jsme asi neměly jediný.

Nevadí. 3:15 - berem si batoh na záda, baterku do ruky a jdeme.

SALIDA DEL SOL.

Zpočátku to šlo celkem dobře. Neviděly jsme sice vůbec nic, ale cesta byla široká a poměrně snadně rozeznatelná. Asi po hodině jsme v tom černu poznaly i obrysy obrovských šutrů, z čehož jsem usoudila, že jsme konečně dorazily k slavným Huevos del Teide. To jsou obrovské kusy lávy, které mají tvar vejce. Mělo by jich být asi třicet, ale my jsme viděly jen dvě, která se náhodou objevila ve světle naší baterky.

Za půl hodiny jsme se dostaly k rozcestníku, kde levá šipka ukazovala směr Montaña Blanca a pravá směr Pico del Teide. Celou dobu jsme si myslely, že na to Pico del Teide už dávno šlapem, takže jsme trochu znejistily, ale po pár minutách jsme se odhodlaly pokračovat dál. To jsme ale ještě nevěděly, co nás čeká.

Po chvíli se cesta zúžila a začala prudce stoupat. Po pár serpentinách jsme už začínaly cítit, že nám ten spánek přece jenom trochu chybí. No a po pár dalších serpentinách jsem si myslela, že každou chvíli musím umřít. 24 hodin nonstop, téměř 1300 m převýšení a 8 km dlouhá cesta na nejvyšší horu Španělska se mi najednou nezdála jako úplně ideální kombinace.

Ale nevzdáváme to a šlapem dál. Abych nemyslela na to, jak moc se mi chce spát, počítám pavouky, který mi přebíhaj přes cestu. Nemám je zrovna v lásce, ale v tu chvíli je to to nejlepší, na co se můžu soustředit. Mám svetr, bundu, kalhoty a ještě jednu bundu přes hlavu a přesto je mi šílená zima. Cesta se zdá nekonečná.

Mordor

Kolem 7 hodiny ráno to vypadá, že už jsme se konečně dostaly přes to nejhorší a přicházíme k chatě Refugio de Altavista, která se nachází ve výšce 3 260 m n. m. Hrozně ráda bych si dala kafe, k mý smůle ale chata otvírá až v 11 hodin.

Chvilku si tedy odpočineme, posnídáme banán a pokračujeme dál. Po půl hodině se konečně dostáváme na místo, z něhož jde vidět samotný vrchol sopky. Po pár minutách chůze nás zima a vítr donutí zastavit se nadobro, ale je to tak akorát včas. Nad vrcholky hor se konečně objevují první ranní paprsky slunce.

Pico del Teide

Fotek jsem udělala tolik, kolik mi zmrzlé prsty dovolily (takže moc ne).

východ slunce.

Nebudu lhát, že jsem se poslední dvě hodiny cesty necítila jak Frodo sápající se k hoře Osudu. Ale nakonec to stálo za to. Dostaly jsme se zhruba do 3500 m n. m., dál jsme jít nemohli, jelikož je na to třeba speciální povolení. Nám to ale bohatě stačilo. Teď se už jen dostat dolů.

Zpátky k chatě to byla docela pohodička. Pak to byl trošku šok. Poprvé jsme za denního světla viděly, co všechno jsme ušly a co všechno nás ještě čeká.

Jít dolů bylo snad ještě horší než nahoru, ale aspoň to šlo rychleji. Zbytek cesty jsme se musely už jen smát, protože jsme nevěřily, že jsme takovou cestu zvládly.